závod O štramberské ucho
V sobotu 3.9. se konal 2. ročník závodu O štramberské ucho, který jsem také pomáhala organizovat, zajišťovat sponzoring, vyřizovat přihlášky a platby.
Zpráva o potvrzení zaštítění našeho závodu městem Štramberk, které taky věnovalo pohár pro absolutního vítěze z kategorií ZM a ZVV1, přišlo teprve 3 týdny před plánovaným datem konání závodu. Tak jsme se urycheně dali do práce s obavami o nedostatek sponzorských darů. Po peripetiích s Brit Care, kteří nám nabídli pouze 3kg balení granulí pro umístěné na "bedně" jsme se rozhodli pro granule Happy Dog, poskytli nám perfektní sponzorství ve formě 20kg a 4kg balení granulí. Od pekařů štramberských uší se nám také dostalo velké podpory a tak se nikdo nemusel bát, že nedostane něco na zub. A aby i pejsci nepřišli z hlediska oušek zkrátka - malokapacitní jatka Machač zajistila uzené vepřové uši pro každého čtyřnohého mazlíčka. Také internetové obchody joyanimal, krmivopro.cz a zverimex Kopřivnice nám pomohli s cenami nejen pro vítěze. Obrovskou radost nám přinesla společnost Gappay, díky které si mohl každý psovod odnést ze závodu některý z jejich produktů (couračku, vodítko na poslušnost, míček, pešek). Velké poděkován patří také Janě Trávníčkové za výrobu nádherných diplomů. Pan veterinář Robert Lakomý nám nejen zajistil dozor, ale také věnoval peníze na poháry a medaile.
A teď k samotnému závodu z mého pohledu.
Ráno při tréninku a přejímce probíhalo vše skvěle. Vylosovala jsem si startovní číslo 5 - podle mě ideální při startu 15 psů v naší kategorii ZVV1 speciál. Trénink byl nad má očekávání, Exík nevyčuchával - hřiště nemohlo být propamlskované ani označkované - což měla být hlavní výhoda oproti závodům na cvičácích. Ex chodil kontaktně, s odkládačkami, přivoláním a dokonce i se štěkáním na povel neměl problém. Pocvičili jsme a šla jsem Exulu zavřít do auta. Následně se na place prostřídalo několik pejsků a za malou chvíli za mnou přišel Mirek Raška - že to není normální, že mu pes slintá na ploše. Trošku jsem nad tím kroutila hlavou... mě na hřišti nic zvláštního nepřišlo. Jenže pak za mnou a vedoucí akce (Evou Hyklovou) přišla jedna závodnice, kterou jsem před pár minutami zahlédla na hřišti, se zprávou, že se jí rozhárala fena. Na to se snad nedalo říct vůbec nic...
Po několika fenkách přišla řada i na mě s Exem a šli jsme na hřiště předvést panu rozhodčímu, co "umíme". Už u vstupu na trávník se Ex začal začuchávat, potáhla jsem ho trochu za vodítko, ale pojala jsem podezření, které se potvrdilo hned na výchozím bodě. Ex se tam zapíchl čumákem do země, začal slintat a mlaskat - pro mě neprosto jasná známka o přítomnosti hárající feny (tohle dělá vždy v jejich přítomnosti). Hned 1. cvikem volno a ke mně byl veškerý náš trénink na tuto akci zmařen. Ex se prostě ani nehnul a dále slintal a cvakal zubama - tak jsme se diskvalifikovali dříve, než jsme mohli něco pořádného ukázat.
Po našem přezkoušení se posunul výchozí bod na jiné místo, tekže ostatní pejsci už měli aspoň trochu lepší podmínky, i když také nemohli ukázat výkony, které běžně předvádějí v tréninku.
Je mi opravdu líto této akce, velmi jsem se na ni těšila. Hlavně mě mrzí, že naše diskvalifikace vrhá na Exe špatné světlo - jako by ve svých 5 letech neuměl ani povel ke mně. Pudy a hormony prostě neovlivním.